Apták - hand painted

Praktická žena - prosinec 2011

Praktická žena - prosinec 2011

 

„...v Hořicích v Podkrkonoší mají nejen skvělé trubičky, ale také pana Bramboru, Aptáka a Irenu Slavíkovou...“

 

Více na:

http://www.fler.cz/magazin/hypacudiny-citove-zalezitosti-ve-vanocni-prakticke-zene-536

 

...Když ráno potkáte malované vzdušné postavičky Ireny Slavíkové, budete se až do večera bláznivě usmívat…

Vždycky jsi byla vedená k malování?

U nás doma panoval postoj, že každá holka přece krásně maluje, a tak je zbytečné s tím něco víc dělat. Takže jsem nechodila na žádné kroužky a nikdy mě ani nenapadlo, že bych se zrovna tímhle mohla živit – měl mě živit mozek.

Kvůli kamarádce jsem ale ještě neplnoletá začala chodit do Studia odívání v Šumperku, hodně jsem si malovávala jen tak pro sebe. Různé hadry, ilustrace... Pak mě to ale začalo hrozně zajímat. Hlásila jsem se na různé školy propagačního výtvarnictví, textilní a nakonec mě vzali na technologii textilu a oděvnictví v Liberci, obor pletení. Přechod na obor návrhář se mi nepovedl, a tak jsem pořád pletla... Strašně mě to bavilo, ale nakonec jsem toho návrháře přeci jen „dala“.

Tam někde vznikla značka Apták?

Ano, dá se říct, že tam to začalo, otevřel se mi totiž úplně jiný život. Talentovky jsem šla dělat s hrstkou výkresů a tady jsem najednou pořád malovala, od rána do noci. Měla jsem kolem sebe konečně lidi se stejnými zájmy. Když jsme se rozhodli něco udělat, prostě jsme to udělali.

Přivydělávala jsem si na různých brigádách, učil mě život. Z té doby je i má přezdívka na Fleru – hypacuda. Vznikla jako rebélie na profláknuté porevoluční názvy firem, jako „Kadeřnictví Irena“ apod.

Chtěla jsem něco ulítlého, praštěného... A tak mám „jméno“ z přezdívek svých kamarádek. Už tenkrát jsem neměla kam dát všechny svoje krámy, tak jsem si prostě založila své studio odívání a dělali jsme burzy a přehlídky. Někdy v té době jsem začala malovat na oděvy. Jednou jsme se se sestrou dostaly k nějakému malovanému triku v Kenvelu a ona ho moc chtěla. Tak jsem potají stála u štengru, obkreslila motiv a doma jí ho namalovala. A tam začala vznikat naše společná značka „Apták“.

Začínaly jsme hodně střelenýma věcma, ale stále tvrdím, že nejlepší pro tvorbu je zůstat v pohodě a nebrat se moc vážně. Při škole jsem se dostala hned napoprvé k francouzským barvám, ještě je mám schované :o).  Koupila jsem si první tři barvy a udělala první šály. Potřebovala jsem ale peníze na normální život, na bydlení, jako každý student. Tak jsem ty barvy domalovala a udělala další šály. Kamarádka je prodala, a tím to asi začalo.

Jak se vlastně maluje na hedvábí?

Především hedvábí by se při malování nemělo ničeho dotýkat. Rychle prosákne, dobře vede barvu. (Toho se dá samozřejmě i využít.) Barvy na hedvábí jsou vodou ředitelné, fixují se parou nebo zažehlováním.

Používám samozřejmě měkké kulaté štětce, ale já třeba využívám i ploché, tuhé štětce natvrdo. Maluje se na mokré i suché, skutečně jde o variabilní techniku.

Časem si sami objevíte další vychytávky, třeba různé styly vedení štětce, míchání barev…

Hedvábí snese hodně, i rozklepanou dětskou ruku. Chybu můžete spravit konturou nebo naopak doplnit dalším rozklepaným motivem a udělat z ní záměr.

Rámy na hedvábí se prodávají, ale můžete si ho i sami vyrobit. Koupíte čtyři tyčky, ošmirglujete a v domácích potřebách koupíte běžné svorky. Tím získáte rám, který si můžete libovolně podle velikosti plochy přestavovat, je absolutně variabilní. Mokré hedvábí se víc prověšuje, takže i v průběhu malby dotahujete, vypínáte, je dobré to zvládat jednou rukou. Hedvábí vypínáte například přes gumičky, na které zavěsíte záclonové žabičky.

Šátek
...můžete používat i jako běhoun na vánoční stůl.

Čím je pro tebe hedvábí tak krásné?

Hedvábí neposlouchá. Klasická technika vyrobí kontury a použije je jako omalovánku. To mně nestačí. Někdy to celé dělám i obráceně – namaluju si navolno, nechávám fleky utéct a pak teprve dělám kontury. Nechci dodržovat zaběhnuté postupy, prostě jen usměrňuju fleky.

Baví mě také malovat velké formáty. Fleky na hedvábí si žijou vlastním životem, můžeš se rozmáchnout, pustíš si muziku, relaxuješ, dostáváš se do úplně jiného stavu…

A možná proto i pracuju nejradši na zemi. Večer zaženu děti do postele a rozložím se do rána. Ideálně si pustím hudbu, zpívám si, udělám si kafe a něco hodně sladkýho a je skoro ráno. Na hedvábí je také lepší denní světlo, ale mně vyhovuje dělat v noci, takže kromě sladkostí mám i zásoby pořádných žárovek.

Někdy náš devítiletý Bertík maluje se mnou. Dám mu tričko a bavím se jeho inspiracemi. Obohacuje mě to a uvolňuje.  Nevadí mi, že do podzimních barev počítá blankytně modrou a psovi nenamaluje ocas. Vážných věcí je kolem nás strašně moc.

Na Fleru máš velmi dobré snímky svého zboží a všichni víme, že „obal prodává“. Máš fotografickou průpravu?

Je to spíš o praxi. Foťák mám Lumix FZ38, ultrazoom, občas využívám ručně funkce, občas automat. Průpravu mám od táty, který fotí celý život, dříve jsme spolu vyvolávali fotky v temné komoře, i ze svitků. Táta fotí hodně, vzdělává se, kde může, a já se učím z toho, že se mě pořád snaží něco naučit. Tak na mně občas něco „ulpí“.

Vytváří se nějaké vztahy mezi tebou, tvými motivy a zákazníky?

No samozřejmě! Kdo si přijde pro pana Bramboru nebo mé jiné citové záležitosti, toho mám ráda už předem :-). Obecně mám ale ráda, když lidé mají vizi, nad kterou musím přemýšlet, najít si, jak daná věc vypadá, naučit se přitom něco nového, ale zachovat svůj styl, který je původně oslovil. Takoví lidé jsou v pohodě, nikam vás netlačí, prozradí o sobě něco navíc a nakonec zjistíme, že máme hodně společného.

V pracovně ztrácí člověk naprosto pojem o čase. Jste jen vy, voda, barvy a motivy, které se vynořují stejně rychle, jako malujete...

A když ti řeknu „udělej něco pro toho mýho chlapa“?

Chlapi jsou na našem trhu odbývaní, ale oni odbývají tak trochu sami sebe. Češi neradi nosí barvy, kravaty se hodně prodávají v abstraktních, neurčitých vzorech a decentní... mně se ale osvědčuje mít jiný styl. Protože když někoho vyloženě oslovím, už se mi vrací. Když už čeští chlapi něco na sebe chtějí, přijde mi, že každý druhý musí být železničář nebo myslivec. Vymyslela jsem pro ně i „kravatu plesové záchrany“, kde jsou rady, jak se chovat na plese. Udělat úspěšnou kravatu pro chlapa je docela náročné, ale asi jsem to vyhrála svým  „polochlapským“ stylem.

Můj osobní favorit je ale „pan Brambora“. Ten vznikl v hospodě, vymyslela ho kamarádka a chtěla, abych ho oživila. Tak jsem si ho přizpůsobila a vymyslela mu příběhy a „moudra“. Baví mě dělat střelený texty, a třeba i prznit angličtinu.

 

Andělé
Mí andělé jsou bytosti rozverné, hravé a poťouchlé. (Foto: Hypacuda)

To tě nezastaví ani Vánoce?

Nemůžu si pomoct :-) Apták nesleduje trendy a hledá zajímavé barevné kombinace. Neuznávám, když mi někdo diktuje, co se má člověku líbit. Všechno řeším na poslední chvíli.

Vánoce nemám moc ráda kvůli zmatkům a chaosu, který vždy absolvuji před nimi. Normálně nestíhám nic, před nimi je to vůbec hrůza. Nejlepší je, když je pohoda, nikdo nikam nespěchá, cukroví se koupí, uklízet se nemusí, dárky mám čtvrt roku předem. Není blátivo a svítí sluníčko. V kuchyni je hodně dobrot, v televizi hodně pohádek, v přehrávači zajímavá hudba, v květináči máta do mojita a v krbu oheň. Blikající výjevy v oknech a lezoucího Santu po okapu bych (pod trestem smrti ;-D) zakázala. Na Vánoce se má scházet blízká rodina a na Nový rok blízcí přátelé.

Trendy  Apták nesleduje. Proč by Vánoce nemohly zdobit třeba šedorůžové kočky s cesmínou...

Pro mě jsou důležité barvy a vtip, myšlenka. Musí k tomu být mozek, nestačí mi třeba jen zobrazení krajiny. K čemu je realistické překreslení skutečnosti bez něčeho navíc…

 

text a foto: Helena Görnerová

Kravaty
...mohou nést abstraktní vzory i životní moudra...

 

Apták |
Apták |
Apták |